Profil učitele

Kvality a předpoklady pedagoga. Příspěvek Ondřeje Hausenblase byl přednesen na konferenci "Profil učitele cizího jazyka" v Technické univerzitě Liberec v roce 2001.

Hausenblas, Ondřej. Profil učitele (online). In: Učitelské listy, roč. 2001/2002, č. 3, str. 13–14. ISSN 1210-6313. (cit. 28.2.2008). http://ucitelske-listy.cz/Ucitelskelisty/Ar.asp?ARI=103350&CAI=2155

"Podle mého přesvědčení však nemůžeme tento profil, neboli nějaký popis ideálního, ba ani optimálního kantora, stanovit ani napevno, ani bez rozporů. Pokusím se proto soustředit více na to, jak o kvalitách učitele přemýšlíme, co je pro nás důležité, co bychom si přáli a co můžeme dostat.

Proč si chceme udělat jasno v tom, co mají učitelé umět, jací mají být, jak máme budoucí učitele připravovat a jak máme připravené učitele doškolovat? Nejen kvůli platovému ohodnocení – jak asi mnohého napadá. Spíše je třeba znát kýženou podobu učitele, abychom pak uměli rozhodovat, čemu je budeme učit a co necháme na nich samotných, aby si to dostudovali nebo pominuli, abychom také věděli, jak budoucí učitele u přijímaček vybírat, případně také z čeho je nakonec zkoušet, než jim dáme univerzitní diplom, který je opravňuje ovlivňovat cizí děti na celý život.

Jaké učitele znají dnešní děti, jaké znají dnešní studenti, jaké známe my sami? Mnozí řeknou: »Já jsem na svých studiích poznal hned několik učitelů, kteří byli příkladem skutečně moudrého učitele.« Skutečně jenom několik? Ne všechny? Proč vlastně ne všechny, nebo aspoň velmi převažující většinu?

Není každý člověk mudřec, ani kantor ideál. Ale většina z nás by mohla a měla splňovat alespoň některé zásadní podmínky. Jednou z cest, jak obnovit důvěru žáků v učitele, je naučit je, aby ve třídě nebyli ústředním výborem, totálním vládcem, ale aby uměli zadávat i úkoly, jejichž výsledek nebude učitel smět nikdy dostat. O tom, že jeho práce byla dobrá, přece musí vědět hlavně on sám – na co a jak dlouho potřebuje hodnotitele? Snad jen na to, aby se postupně sám naučil svou práci vyhodnocovat vzhledem ke svému cíli a možnostem. Kdo za něj jednou oznámkuje, jak si vybral životního partnera, jak město a zaměstnání k životu, kdo ohodnotí, jak dobře vychovává děti?

Když sledujeme, co píší zaměstnavatelé o zaměstnancích třeba v Hospodářských novinách, víme, že poslušné vykonavače rozkazů už většina zaměstnavatelů nechce, a že mají nedostatek lidí, kteří by se uměli zodpovědně rozhodovat sami ve prospěch svého úkolu.

Při běžné úvaze nad tím, jak vypadá kvalitně připravený učitel, nás asi napadá, že nějaké jeho osobní kvality, jeho pohotová orientace v učební i sociální situaci, jeho schopnost empatie atp., se nedají testovat během řekněme dvacetiminutové závěrečné státní zkoušky. Možná víme, jak se představy o kvalitním učiteli liší na různých katedrách a fakultách. Nabízí se pak otázka: Mají se fakulty navzájem přesvědčit a utvrdit v názorové jednotě a mít jednotný standard – společný profil učitele oboru nebo standard učitele všeobecně? Dá se tak zabránit nebezpečí, že některá katedra nebo fakulta do škol vypustí nezkontrolované jedince? Nebo se máme radovat, že to každý z nás a patrně i každý z učitelů vidí jinak, a že tedy jsme zaplaťpámbu chráněni před chybami z uniformity přístupu a názorů? A může vůbec jednotný standard zaručit něco z výsledku? Nebo spíše než jako záruka slouží jako pomůcka fakultám k tomu, aby něco podstatného v přípravě učitelů nebylo opomenuto?

Bude asi těžké přemýšlet o profilu učitele, a nemít vyjasněnou a vyslovenou představu o tom, co rozumíme pod pojmem vzdělání a vzdělávání. Ale i mezi lidmi, kteří představu vyjasněnou mají, bývá těžká dohoda, když se jejich pojetí vzdělání liší příliš radikálně. Nelišívá se jenom to, co všecko rozumíme pod pojmem vzdělání, ale také jak hluboko mu rozumíme. Tento pojem je hodně obecný a zároveň komplexní. Proto je v něm možno shledávat tak rozličné prvky, jako je např. »respekt k tradici« i »odvaha řešit situace, které zdánlivě řešení nemají«. Pokusím se naznačit jen některé základní přístupy k chápání vzdělání:

Jestli je vzdělání nástrojem společnosti, jakýmsi filtrem, který rozlišuje ty, kdo se umějí zhostit sumy náročných informací, od těch, kteří to neumějí, nebo které to nezajímá, pak je vzdělání hlavně příležitostí k tomu, aby se jeden člověk vyšvihl výše než druzí. Při takovém chápání je většina zájemců odfiltrovávána od možnosti vzdělávat se co nejdéle. Pak je vzdělání nakonec hlavně nástrojem, jímž ti chytřejší mohou ovládat ty pomalejší. V takovém národě pak bude důležité, aby sami učitelé dostávali vzdělávání i předávali ho dál jen po kapkách – nemohou se přece všichni stát ovladači druhých, ba dokonce ani nás ovladačů nesmí být mnoho... Profil učitele jako člověka, který především je kontrolován a sám kontroluje, bude obsahovat spíše slova jako pečlivý, důsledný, disciplinovaný, spravedlivý, znalý a odborně erudovaný, s jasnými úkoly, než že by v něm do popředí vystupovala slova jako zvídavý, skeptický, respektující, tvořivý, nezávislý a zodpovědný, ohleduplný...

2. Ale možná chápeme vzdělání jako určitou možnost, jako právo na to, aby se člověk naučil dozvídat co nejvíce z moudrosti, kterou mu předkové připravili, a zároveň aby se vybavil dovednostmi potřebnými k tomu, že sám bude k této civilizační moudrosti přidávat. Toto právo má každý proto, že je člověkem, bytostí učící se celý život a přikládající své vědění do společné kultury a civilizace. A naopak, nikdo nemá právo kvůli svým osobním záměrům ten proces učení v druhých osobách zabrzdit. Ve světle takového pochopení vzdělání ovšem budeme od učitele žádat kvality, které mu umožní, aby (ani nechtě!) nezastiňoval žákův výhled, nepřebíral žákovu autonomii v cestě k vědění. Učitel se tedy nebude moci stavět do popředí nebo centra učebních dějů ani do centra, k němuž se upíná poslušnost, zájem nebo obdiv žáků. Nebude se do centra dějů stavět ani v tom případě, že »látka si toho vyžaduje« nebo že »v české škole musí být určitý pořádek«. Učitelova příkladnost nebude v tom, že všechno ví a vše umí udělat, ani v tom, že vše řídí, rozhoduje a schvaluje, nýbrž v tom, jak před žáky modeluje postoj a jednání člověka, který neví, neumí, ale učí se, snaží se a teprve poznává. Kdybychom dnešnímu učitelstvu (třeba na vysoké škole, nebo v základních školách) mohli nabídnout tuto pozici: »Od zítřka jste ve třídě a škole nedůležité, dost samozřejmé bytosti, které málo rozhodují a jenom mají být vždy pohotově jako pomocníčci...« – kolik z nich by taková práce přestala lákat, kolik z nich by z profese po roce odešlo, protože potřebují pocit nadvlády? Učitel pro budoucnost potřebuje umět poodstoupit stranou, řídit žáky zezadu. Učitel bude muset umět vytrpět nedokonalé žákovy výsledky, myslet na cíle více jako na vodítka, podle kterých se rozhodujeme při výběru cest ke vzdělání a chápání, ale nemyslet na cíle jako na něco, co bude na konci cesty přeměřeno a oznámkováno. Nemůže si představovat jako cíl svého snažení žáka dokonalého nebo maximálního jedničkáře. Změna v myšlení o cílích je dnes opravdu paradigmatická: Naším cílem nemá být »dosáhnout Severního pólu«, nýbrž »připravovat takové podmínky a učební situace, ve kterých bude vyrůstat co nejvíce žáků, kteří některého ze severních pólů svého života budou umět dosáhnout, když se k tomu kvalifikovaně rozhodnou«.

Představme si, že naším úkolem by mělo být připravit učitele kteréhokoliv oboru tak, aby se uměl postavit do role pomocníka učení, a aby v sobě potlačoval roli kontrolora studijních výsledků. Bude muset umět více sledovat osobní postup každého žáka učením a vymýšlet způsoby, jak mu pomoci, a bude dávat méně času na přezkušování, testování, známkování.

Kdo má chuť, může si teď nakreslit na list papíru T-graf nadepsaný »Učitel více individuálně pomáhá než kontroluje výsledky«.

Vlevo si nadepíše k takovému pojetí role učitele přednosti, a vpravo rizika, a pod ně vždy po pěti kouscích. Máte-li s kým, popovídejte si s ním o svém vidění role učitele – zrovna tak, jako to zadáváte ve škole žákům či studentům. Možná byste došli k tomu, že vás nepříjemně nutím postavit proti sobě dvě složky, které jsou obě důležité! Učitel přece musí zároveň pomáhat i kontrolovat...

Skutečnost ale bývá taková, že žádná »přece« v ní obvykle neplatí. »Přece« bývá výrazem našeho přesvědčení a vůle, nikoli toho, jak to opravdu chodí. Chodí to tak, že děti a studenti se kontroly bojí tak, že mnozí z nich, a zvláště ti slabší, se nemohou ve strachu dobře učit, a je pak marné jim pomáhat. Chodí to tak, že zkoušení a testování zabírá příliš mnoho času, a učiteli nezbude na skutečné vyučování. Chodí to také tak, že to, co se zkoušet a testovat dá, není ani moc zajímavé, ani moc povzbudivé pro žáky, takže se jejich chuť k učení spíše zmenšuje. To, jak učitel bude roli kontrolora naplňovat, je naprosto zásadní otázka – a odpovědí vůbec není, když se na VŠ přednáší teorie testování. Odpovědí není ani to, že absolventi učitelské fakulty budou mistry své vědy, kteří poznají, kdy se žák mýlí.

Budou sice opravdu muset svůj obor dobře umět – nám na VŠ skutečně musí záležet na tom, aby absolventi uměli mluvit a psát cizím i mateřským jazykem velmi dokonale, nebo aby uměli kterýkoliv svůj jiný aprobační obor jako mistři – magistři, jak je nazývá zákon. Ale jak tedy to spojit v přípravě budoucích učitelů s výzvou »učitel se musí víc se soustředit na procesy učení než na jejich výsledky«?

Především je velký rozdíl mezi studiem všeobecně vzdělávacím, jakým je docházka do základní školy a do gymnázií, případně studium všeobecně vzdělávacích předmětů ve středních školách odborných, a mezi studiem profesionálů – budoucích učitelů. Studium na VŠ skutečně musí vést k nejlepším profesionálním výsledkům, ale zároveň nesmí ve studentech vypěstovat představu, že jejich budoucí působení na ZŠ a SŠ bude podobně odbornické jako to, co zažili na VŠ. O to máme my učitelé na VŠ těžší situaci a zodpovědnější roli. Nesmíme zapomínat na to, že pěstujeme mistry oboru, kteří však budou učit laiky k laickým cílům, které jsou více lidské než profesionální. Jinak totiž budou čeští učitelé zkoušet ve škole příslovečné přítoky Amazonky zprava a druhy příslovcí a vzorečky pro výpočet plochy trojúhelníka, místo co by naučili své žáky dívat se, cítit, myslet a sdílet poznávání či prožívání s ostatními. Neznamená to, že by děti ze základní školy neměly být připravovány pro další a hlubší studium svých vyučovacích předmětů – ale protože nikdo neví, které budou ty jejich, ve kterých se oni jednou stanou profesionály, musíme umět děti učit »metodě profesionalismu«, a nikoli vyučovat některé určité profesi samotné. Naši absolventi by měli jako učitelé hlavně umět své žáky naučit, jak se mají učit, co je učit se, a také, co to je něco umět. Jestli to bude v zeměpise, nebo v skládání hudby, to je věc žáka samotného. Úkolem učitele je vychovat z dětí profesionály v učení se." Celý článek na webu Učitelských listů